Přes čtyři úzkokolejky

Už pár let jsem měl spadeno na následující tři úzkokolejky, které jsou z Brna coby kamenem dohodil nebo na kole dojel:

1. Úzkokolejka pily na nádraží v Tetčicích,
2. Úzkokolejka ve trase bývalé vlečky ze Zastávky do Zbýšova,
3. Úzkokolejka na břehu řeky Jihlavy pod Biskoupkami,

Nečekaným objevem pak byla čtvrtá úzkokolejka v pozůstatcích dolu Františka v Padochocě, kam nás dovedla vyprahlá žízeň na skvělou Padochovskou limonádu.

Kromě toho jsme se zastavili u několika dalších zajímavostí především železničního typu, které mě lákaly už dlouho, ale vlak u nich nezastavuje a autem vždy okolo jenom prospěchám. Ostatně dobře je to vidět z následujících fotek:

První zastávkou na naší cestě byl rozestavěný tramvajový tunel v Bohunicích. V poseldních dnech se konečně naplno rozběhla stavba a tak jsme se mohli projet podél celé trasy dlouhé přes 600 m, kudy snad budu za dva a půl roku jezdit do práce.

Tunel vzniká jako hloubený, což obnáší ohromné zábory půdy na sídlišti a zemní práce se spoustou vykopané a zpátky nahrnuté zeminy. Tady bude stát podzemní zastávka původně nazvaná Nová Jihlavská (název byl později změněn na Západní brána).

Další železniční novostavbou v dosahu je rozestavěná zastávka Brno-Starý Lískovec nedaleko před léty zrušené staré lískovecké zastávky.

Zastávka Brno-Lískovec stávala na tomto místě. Strážní domek kdysi nesl přímo ceduli s jejím názvem.

Podezřívám tenhle přístavek z toho, že snad kdysi šlo o záchody pro cestující na lískovecké zastávce.

Tady stála do roku 1970 původní zastávka Brno-Lískovec. Poté byla v souvislosti s rozšiřováním MHD na víc než půl století zrušena.

Přestože už je skoro půlka září, vedro je kardinální. A po náročných průzkumech je kromě žízně potřeba zahnat i hlad. Činíme tak energetické bilanci zadost a sytíme se v tradičním hostinci U Volejníků v Ostopovicích.

Dalším železničně zajímavým místěm je nedokončený kolejový trojúhelník una západním konci Střelic. Kdysi se tu plánovala spojka od Jihlavy na Moravské Bránice, aby mohly vlaky s ohlím jezdit z dolů u Zastávky přímo do elektrárny v Oslavanech. Zemní těleso dodnes existuje, kolej ale nikdy nebyla položena (doprava uhlí probíhala lanovkou). Na fotce je pohled od Moravských Bránic s předvěstí PřZS vjezdového návěstidla ZS do Střelic - v tomto místě měla odbočovat doleva kolej mířící k severozápadu (vlevo od návěstidla je patrný odřez svahu).

Obdobný pohled na trať od Jihlavy. Vpravo od předvěsti PřJS vjezdového návěstidla JS do Střelic je vidět násep, po kterém měla vést kolej směrem k místu z předchozí fotky.

Mezi oběma místy odbočení koleje se nachází zachovalé zemní těleso složené ze zárubů, zářezů i náspů. Radost pohledět.

Násep před domem na ulici Tetčická 6 využili majitelé jako malý sad.

O něco méně železniční zajímavost představvovala návštěva omického kamenolomu, z něhož vyjíždí auta naložená kamenem přímo přes hlavní dráhu po nechráněném přejezdu.

Varování pro řidiče, které zmiňuje „častý průjezd“ vlaků na trati z Brna do Jihlavy mě pobavilo.

Zásobníky štěrku v lomu, ke kterému, ač leží v nejtěsnější možné blízkosti dráhy, jsem nikdy nedohledal, že by měl vlečku.

Zachovalé oranžové kropicí vozy značky LIAZ, jaké známe z dětství, zřejmě mají za úkol snižovat prašnost v době provozu lomu.

Z lomu po cestičce přijíždíme přímo na nástupiště železniční zastávky Omice.

Zastávka se má v příštích letech stát součástí rekonstruovaného a zdvojkolejňovaného úseku dráhy mezi Střelicemi a Zastávkou. Možná i proto je zatím udržována spíš jen symbolicky.

Železniční zastávka Omice.

Ještě jeden pohled na zarostlou železniční zastávku Omice ve vrcholícím pozdně letním rozpuku.

Překvaením pro nás byla zachovalost úzkokolejné drážky na nádraží v Tetčicích.

Úzkokolejka vedla z tetčické pily na nákladovou rampu u koleje č. 5.

Dřevo se tu nakládá stále, oivšem koleje drážky zmizely pod sutí z pneumatik gumokolních nakládačů.

Jeden pohled přes plot na pilu. Fragmenty úzkokolejek tu slouží dodnes.

Také samotná železniční stanice Tetčice se v blízké budoucnosti dočká zásadní přestavby.

Ve vrcholícím odpoledni jsme přijeli do Rosic, abychom ještě zachytili rychle schátrající vlečku do skláren, která jednoho dne taky zmizí.

Pěkný článek o vlečce už před léty zvřejnil kolega Adam na Kafélance.

Ohromně zajímavou kapitolou zdejších důlně-průmyslových dějin je vznik železáren v Zastávce a jejich postupný zánik v souvislosti se zhrošováním kvality místního uhlí (a vytěžením ložiska). Výroba železa se zde zastavila již před 2. světovou válkou, průmysl ovšem v části původních budov nachází své místo dodnes. Jen vysoké pece už tu nalézt nelze.

Zastávka byla také v historii protkaná železničními vlečkami. Některé na mě zapůsobily už v ranném dětství. Na tomto místě šlo o vlečku k dolu Herring, zrušenou v roce 2003.

Koleje tu vedly od roku 1856, já jsem je tu ještě zažil leč neměl vhodný přístroj na jejich vyfocení. Dnes nezbývá než toho litovat.

Nejslavnější vlečku vedoucí z nádraží v Zastávce až do Zbýšova nyní přestavují dobrovolníci z Muzea průmyslových železnic na úzkokolejku o rozchodu 600 mm. Ne, že by tu v okolí takových drážek nebylo dost, ale podobnou trasu kdysi spojovaly pod zemí…

Úzkokolejka věrně kopíruje bývalou vlečku, zde včetně odbočky k dolu Ferdinand u Babic.

Úžasně romantický pocit ze dvou kolejnic procházejících postindustriální krajinou nám kazí snad jen dojem určité nepatřičnosti z nahrazení vlečné dráhy historicky nesmyslnou úzkokolejkou. Ale jako všichni ostatní musíme říct: „lepší než nic“!

Severní (Zastávecké?) zhlaví dopravny Babice.

Nádraží v Babicích donedávna chybělo. Nyní se mohou místní svézt skutečným osobním vlakem.

Pokračování trati přes přejezd mezi ulicemi Dolní a Zahrady v Babicích u Rosic.

Zasněná dívka na nádraží v Babicích.

Úzkokolejka dopodus vede jen na začátek Zbýšova do čtvrti Síčka, resp. na okraj areálu bývalého dolu Jindřich. Původní odbočná dráha ale pokračovala dál a my s ní.

Pohled přes uzavřenou bránu do Muzea průmyslových železnic.

A na druhou stranu na přejezd přes Sportovní ulici. Tady se kdysi šněčím tempem sunuly mezi staženými závorami těžce naložené vlaky s uhlím, pokryté černým prachem a sunuté dýchavičnou lokomotivou.

K dolu Simson zatím obnovené koleje nevedou. Akce by to byla dost složitá, ale někde v koutku duše doufáme, že se třeba jednou podaří ji zrealizovat. Kovová těžní vež zvaná Tomsonův kozlík trčí z ubourané jámové budovy od roku 1902.

Tady vlečka podcházela pod nadjezdem ulici Boženy Němcové. Nadjezd je, stejně jako většina staveb na Brněnsko-Rosické dráze i dráze Akátové do Lávy z typických červených cihel.

Jako by povrch nové cyklostezky mezi Majrovem a ulicí Na Láně ve Zbýšově naznačoval, že tento stav ještě není závěrečnou kapitolou…

Vracíme se ještě po bývalé vlečce (mimochodem šlo o jednu z vůbec nejstarších železničních vleček v Česku) ke zbouranému nadjezdu nad Masarykovou ulicí. Zamykáme kola a šplháme se na vysoký a krásně zachovalý náspe, abychom si ověřili, že místní jej používají jako zkratku pro cestu na nákup.

Zachovalá nákladová rampa na zrušené vlečce při Družstevní ulici. Tudy vedla kdysi odbočná dráha. Dnes má v areálu pneuservis pan Libor Závodník.

Snad nejmalebnější částí zrušené vlečky je táhlý oblouk v polích nad Anenskou čtvrtí (podle bývalého dolu Anna). Dráha tu po překonání hřbetu nad Zbýšovem už opět klesala do údolí Oslavy. Jako kluk jsem snil o tom, že by se dala prodloužit o nějakých 5 či 6 kilometrů údolím Balinky do Oslavan, kde by se připojila na železnici z Ivančic.

Takřka přesná kružnice náspu, po kterém dnes vede polní cesta, je nádhernou památkou na počátky železničního stavitelství v Česku stejně jako ozdobou kraje, který to má dnes k železnici spíš daleko.

Opouštíme zaniklou dráhu, protože nás v mapě zaujala bývalá cihelna pod Kobelíny.

Pěkně zrekonstruovaná stavba v údolí potoka Brodky je otevřená a seznámit se s historií výroby cihel, ze kterých je dodnes postaven nejeden dům v Oslavanech, je tedy možné bezprostředně.

Jde o starší typ ceihelny, před příchodem moderních kruhových cihelen z 19. století. Cihly se vypalovaly všechny v jedné komoře, kde se teď naopak my chladíme.

O pár set metrů dál nicméně ani tak neodmítneme orosené pozvání na místní Padochovskou limonádu.

Limonáda se čepuje přímo uvnitř areálu bývalého dolu Františka, který se mně zdá vzhledem ke své poloze z celého Rosicko-oslavanského uhelného revíru nejromantičtějším.

Ke svému pořekvapení tu nacházíme dochovalé 600 mm koleje úzkokolejky. Velká železnice sem nikdy kvůli strmým svahům dovedena nebyla, důl byla ale propojen s okolními provozy lanovkami a pod zemí úzkokolejkou.

Pozůstatky kolejiště v dole Františka v Padochově (dnes části Oslavan).

Kolejí je tu hodně a hledat další a další by mě bavilo. Jenže čas pokročil a nás ještě čeká daleká cesta…

Až po devatenácté hodině dorážíme k místu dnešní poslední úzkokolejky. Ale to už jsme na jiné řece - u starého lomu pod Biskoupkami v údolí Jihlav(k)y.

Úzkokolejka tu po mostě překračovala vozovou cestu vedoucí podél řeky. Snad se po ní vozil kámen z lomu k odvalu přímo nad řekou.

Cedule u lávky na cestě vedoucí přes řeku k Biskoupkám. Nápis by snad mohl vstoupit i do soutěže o nejlepší cedulky u nás.

Není divu, že lávka spadla. Zjevně není nejbytelnější. Nehoupeme se na ní, raději se koupeme pod ní.

Blíží se půl osmá a voda v řece se barví do temně modra.

Posledním obrázkem před setměním a cestě domů s baterkou přivázanou na kole je malebný Hrubšický mlýn. Není opuštěný, ale i tak je krásný!